Měsíční odlesky

Srdce člověka je jako měsíc.. Většinou je viditelná jenom jeho světlá polovina. Někdy však, když vesmír sehraje svou roli správně, události do sebe zapadnou a člověk je “připraven”, vytryskne jako gejzír temnota z naši odvrácené strany srdce a nastává zatmění. Nefalšovaný a mohutný propad do oblastí, kde není naděje, není jiskra.. jenom nikdy nekončící temná hlubina.

Koupu se v té hlubině již pár dnů.. Je mocná a uchvacující, nikoliv příjemná. Poznávám, že se ve mně ozývala již ňákou dobu. Tehda jsem to nazývala zlem, které je ve mně. Teď říkám, že jsem pozřela všechno Zlo světa, vidím věci z opačné strany. A naděje? Jedna z njevětších iluzí člověka.. Není smyslu v našem snažení, jediným snažením, které by vůbec nějakej smysl mohlo mít je pátrání po pravdě. Co je to ale pravda? Všichni jsme předse plný všech právd světa posledních tisíců let. Máme však pocit, že jsme kdy poznali alespoň střipek Pravdy? Oháníme se myšlenkama moudrých zřeců a mystiků, kteří posouvali naše uvědomění alespoň o stupínek výše.. Stejně jsme zakleti v primitivní pudovosti a přiliš nízké morálce, snažíce se o kousek štěstí, kousek smyslu, kousek pohodlí a kousek přijetí.. chceme splynout, říkáme přímo rozplynout se v druhých, ve vesmíru, dojít neduality.. jako nejzazší cíl naších meditací.. Ví však někdo co je to dotek neduality? Utíkáme se k božstvím, učením a filosofiím, k samotnému Bohu.. ke všemu co je mimo nás.. tak hledáme nedualitu. Když jsme ale součástí jednoho celku, není již vše obsaženo v nás? Nedisponuje naše vědomí schopností poznat vše v sobě? Proč pak potřebujeme učitele? Aby nám snad pomohl otevřít bránu do sebe.. (?) Naše světlá strana vědomí chce hledat venku. Je bezpochyby přijemnější koukat na již projevené a zářící, nechat se vést a následovat, než pohlížet na vlastní temné neznámo a mít dost sil tím neznámem kráčet, bez pochodně. A my nemáme odvahu, děsí nás pohlížet do temnot vlastního ducha, děsí nás příznat si, že jsme to také my. Že jsem to Já, které září světlem úplňku, ale jsem to také Já, které veškeré světlo pohlcuje. Jsem beznaděj, která se jeví beze smyslu, v níž je ale veškerý smysl obsažen. A možná mnohem větší než světlonoška naděje. Odváží se ale někdo z nás žít s beznaději? Tou skrytou družkou světla? Odváží se někdo z nás stát hrdě a dívat se beze strachu na rub i líc? Pak se možná teprv příblížíme tomu, co nazýváme nedualita. Smíření andělů s démony. Smíření sebe se sebou..

Člověk jde sám. Sám svět utváří, sám ho žije, sám ho pak ničí. V jednom člověku jsou obsaženi všichni lidé a všechny světy. Sám je jimy, stvořil si svět, nasadil brýle, kterýma se na něj kouká a hraje si. Sám se sebou. Sám pro sebe si vytváří pravidla, sám je porušuje, sám se trestá a sám je pak překračuje a zahazuje. Bůh je neskonalý egoista… :)