Víkend s Vadžrajánou

Můj největší objev po víkendu v budhistickém kláštěře je, že to oč se snažíme v meditacích je jinými slovy příprava na smrt. A mé spontánní meditace, kdy se člověk oprošťuje ode všeho hmotného i nehmotného, jsou vlastně vadžrajánové meditace na smrt. A že stoupání kundaliní a její projevy jsou ty samé projevy jako když duše opouští tělo. Akorát fyzický projev je samozřejmě jiný.

Vyvětlilo mne to hodně z podivných stavů a snů, které zažívám. Jinými slovy umírám, jenom zatím ne fyzicky. Meditace na opuštění těla se všemi projevy fyzcikými, psychickými i duševními jsou zdá se jádrem celé buddhistické praxe. Co shledávám jako nanejvýš podivné je buddhsitickej přístup k životu. Mezi největší bizarnosti patří extrémní potlačování všech projevů života, které si kompenzují extrémně složitými praxemi a teoriemy kolem toho. Místo užívání si opravdové blaženosti spojené s životem a tělem si blaženost jenom vizualizují a tvoří si jeden závoj za druhým… nabrala jsem dojmu, že žijí ve fiktivním světě, kde se vzdají celoživotních a kulturních dogmat aby s o to větší vervou přijali úplně jiná dogmata, která jim dovolujou žít ještě míň, než když žili úplně nevědomě. Neustálým soustředěním a vizualizacema různých podob zářívých Buddhů tvořej ve skutečnosti o to větší stín, který z nich číší. Je opravdu zajímavé, že mezi buddhistama nenajdete moc zářících bytostí.

A pobyt v klášteře? Paradoxní věc. Pokaždé, když se vyskytnu v takových organizacích popadaj mne známky punku a bojkot nařízení a umělýho umtrvování všeho živého. Je to boj s myslí, která by to vše rozvrátila.. sebeovládání mne ale není cizí, takže zápas svádím sama v sobě a občas se třeba hlasitě zasměju anebo si zapálím cigáro v areálu kláštera.. Docela intenzivní praxe a neustále sezení na jedné straně odrovnáva mé již tak opotřebené klouby (kdo ví, zda to není pozůstatek ignorance pohybového aparátu v nějakém obdobném zařízení kdysi v minulosti), jinak mne tak intenzivní meditace na chvíli vypnou a odpálkujou ještě víc než jsem. Na druhé straně jejich účinek je docela dlouhotrvající. Na umírání, i když domnělém je krásné to, že člověk poznává co je život. Energie života. Jsem pak rádá, že jsem. A že jsem svobodná. Těším se na dobrý kafe a i na to jídlo, které mi je normálně ukradený, ale po pár dnech čistě veganský stravy, která je naprosto nestravitelná a dělá mi v břichu harakiri, je to velice příjemné potěšení. Mám ty kláštery přece jenom ráda, ale nejspíš si jednou zřídím svůj vlastní, kde se bude v meditacích umírat, ale bude tam díky tomu o to víc života a dobrý kafe a taky lázně na bolavé klouby :)

Smrt není nepodobná hluboké meditaci, anebo hlubokému spánku. Dle jejich účení je cílem rozeznat číré světlo po smrti jako svou vlastní podstatu, což se prý daří jenom pokročilým jóginům, většina z nás upadne v zapomnění po úplném odloučení z těla a záblesk čírýho světla ani nespozorujem.

Uvědomila jsem si, že bych mohla o smrti klidně přednášet. Navštevuje mne víc než často. Občas i ti z druhýho břehu. Postupně mi odhaluje svá tajemství a vlastně je ústřední témou mého života. Smrt a Věčnost.