Ticho mezi řádky..

Jako pauza mezi nádechem a výdechem. Pauza v bytí. V činnosti. V myšlení. Pauza mezi akordy. Kratičké momenty Ticha, lůna všehotvůrce. Prázdnoty, ze které se rodí vesmíry. Nejkrásnější a zároveň nejděsivější momenty života. Mezi vznikem a zánikem. Existujou v každém okamihu, ale neslyšíme je. Nicota je děsivá a zároveň uchvacující, je počátkem a zároveň koncem. Jakoby šlo poznat tajemství života jenom v tomto bode Nula, mezi řádky plynoucí sonáty našeho projeveného bytí.

V mezeře se lze i stratit. Navenek živý, uvnitř mrtvý.. mimo smích i pláč, klíčí, zlaté sémě.. hluboko za obozorem, v nedohlédné temnotě. Zda-li jen bude půda dosti úrodná? Anebo zanikne a rozplyne se v neprojevené nezměrnosti?

Ticho mezi řádky.. nejúžasnější moment plný potence stvořit nové světy.

Nepamatuji se již na to jaká jsem bývala.. pamatuji jenom na oheň v srdci, který plál směrem k iluzi svatých, kteří prozřeli a dotkli se lůna a zlaté sémě v nich vyklíčilo. Také museli pohřbít samy sebe, odhodit masky, které jim přiřkřnul svět. Museli zůstat nahý, bez víry, s Věděním, s čírým Vědomím. A teď když oheň uhasl, na dlouhou chvílí.. v tom tichu mezi řádky začíná jiskřit.

Ve snu jsem se dotkla hvězd a plula vesmírem se svobodnou vůli. Kamkoliv. Nebylo nahoře ani dole. Stále jsem si hlídala raketu, ze které jsem vystoupila, ale nebylo třeba, byla vždy v dohledu. Nemám stále odvahu ji opustit. Svůj koráb, který jsem si vytvořila, abych z něj poznávala sama sebe. Můj koráb je odrazem mého omezení, které slouží svému účelu.. pluje nekonečnem, jednou temný, jednou zářívý. Na kratičký okamih, který je věčně živý…