Smrt

Nejmagičtější moment v životě je smrt. Čím blíže onomu světu, tím větší křeč udržet se za každou cenu při životě. Tělo už nemůže, ale vědomí se s vypětím veškerých sil nechce pustit ono privilegia zářit v projevu. Být. Vědom.

Křečovitě se držela oběma rukama postele a hleděla na mně s takovou naléhavosti, že jsem ji chytila za ruku a ona se rozbrečela. Netekli žádné slzy, ústá byla vyprahlá. Nemohla mluvit. Podložila jsem ji pod hlavu polštář a hladila. V prvním momentu se mi oči zaplavili slzami a pak mně prodchnul neobyčejný pocit klidu. Pocítila jsem blaženost a klid, který není běžný. Říkala jsem ji v duchu, že už bude jenom líp a v tom magickém momentu jsem poznala co je to život. Dívaje se tváři v tvář smrti. Pocítila jsem jak osvobozující a úžasná je smrt. Jak duch Věčnosti čeká s otevřenou náručí až se navrátime do lůna.. Má duše si podala ruku s Věčností. Moc krásné setkání. Na moment to změnilo vše. Byla jsem tou stařenkou a koukala na svět jejíma očima a ptala se sama sebe, co má na světě smysl. Co vidí jako smysl člověk, který stojí ve dvěřích a loučí se. Je to život. Život je to co má smysl. Ale Žít je těžké. Myslím, že těžší než smrt. Žít a cítit a dotýkat se živosti, opravdovosti. Žít v srdci. Oříšek, zřejmě pro většinu z nás.

Starý člověk je jako malé dítě, které je úplně zanedbané. Potřebuje dotek a lidské teplo, pohlazení a lásku. Jeho duše pláče. Když se ho dotknete s vřelostí a láskou, uklidňuje ho to, jako každého z nás. Pomáhá mu to uvolnit sevření ze strachu, osvobozuje ho to, vrací důvěru v lásku Všemohoucího. Nikdo nemůže znát co je samota tak dobře jako umírající v domově pro umírající. Škoda, že si života vážíme tak málo, že jsme ze smrti udělali strašáka do takové míry, že jsme to slovo téměř vyřadili ze slovníku. Smrt. Nejmagičtější moment života.