Dolor

Nestačím se divit, co všechno je v člověku obsaženo.. A co všechno “ví” akorát jen hlavou a vlastně vůbec neví než nezakusí. Pozoruji paranoju.. zajímavej počin tělesnej. Tuším, že bude chemickej. Nějaký druh představy vyvolává v těle chemickou reakci o slušné intenzitě. Zajímavé na tom je, že se to téměř nedá dostat pod kontrolu. Je to naprosto nelogické, člověk to “ví” a přesto to má sílu, které člověk není zvyklej odolávat. Bude to něco z kategorie jungovských komplexů, ale přijít tomu na kloub není jednoduchý. Průvodné efekty jsou nesmírná až fyzická bolest v srdci, zvýšenej tep, pocit zoufalství, dosahující mezí naprostého odevzdání nebesům, jednoduše to co se nazývá neštěstí.

Ve snech se hororové noční můry střídaj se slzama objemu moře. Je těžké v tom najít střed a “své” ticho. Člověk zřejmě nikdy nepřestane překvapovat samého sebe.. nezměrné jsou lidské hloubky. Nekonečno venku, nekonečno uvnitř.. nebo jen prostě nekonečno bez rozlišení, kde se mele jako v pračče vše co jsme si vytvořili a čemu jsme uvěřili. Obraz života jako pračky, která z nás vyždímává všechny barvy až do neposkvrněnosti.. Nejsem si jistá, zda mne to úplně baví, ale jsem praná a vypadá, že ne úplně zbytečně.. těch barev se ale zdá být nekončící počet.. V modlitbách už taky mluvím jenom sama k sobě.. vše se odehrává ve mně. i sám Bůh tam očividně dlí. Když zaklepu a otevřu si jsem v něm. Když se mi někdy otevřít nepodaří, stojím venku v děšti. Pláču anebo se směju. Je to jaksi jedno, jenom jsem, tak anebo onak, venku anebo uvnitř. Tep buď zvýšený anebo normální. Mysl klidnější anebo rozbouřenější. A Já furt jenom jsem a koukám na tu pračku a ždímám se jednou klidněji jendou šíleně.

Jednou nás to snad vyplivne a budem zářit jako Arcturus v souhvězdi Pastýře :)