Ticho

Nepatřím mezi nadané, ani slovem, ani duchem. Přesto se ptám co mně determinuje, co mně nutí hloubat nad podstatou bytí. Někdy zažívám chvíle lehkovážné pošetilosti, kdy se mi všechno zdá jasné, lehké a bez vyššího smyslu.. samo-sebou plynoucí přirozeným tokem. Někdy mne tíží u srdce. Jsou to myšlenky, nebo spíše pocity vlastní nanicovatosti, malosti, nehodnosti a nedostatečnosti. Nemám žádné vize, nikdo ke mne nepromlouvá, nezjevují se mi učitelé, o kterých jsem vždy snila. Připadám si zakletá. Sama ve svých komplexech. A jediné co mi někdy pomáhá je malinká naděje, světýlko někde hluboko uvnitř. V srdci. Ono většinou mlčí, ale svítí. A to mlčení je všeříkající. Když se s ním tu a tam spojím, zaplaví mne ticho, o kterém se nedá moc říct, ledaže je plné a způsobuje téměř neviditelný úsměv.

Od doby co jsem začala studovat Latinu, jakoby náhodou se mi začala dostávat do rukou literatura jinýho druhu, kde se tento jazyk hojně užívá. Zdá se mi, a nebude to asi jenom zdání, že jsem se ocitla na stejném místě jako před xy lety. Zdá se mi také, že knihy, které čtu jsem už jednou četla. Né, že by na tom bylo něco divnýho, číst dva krát (pan Mireček Maršálek říkával “čti rád dva krát”), ale já čtu dva krát nerada (pouze texty typu Upanišad a pod.). Zvláštní na ty “nové” literatuře je to, že mne tahá zpátky do bodu anebo stavu, na který jsem už dávno zapomněla. A zvláštní je také to, že ve mně vyvolává, a to docela silně “komplex”, kterému se již léta vyhýbám.

Oscilace mezi lehkostí a tíhou se jaksi vyostřuje. A krásné přiběhy “hledačů”, kteří ledacos nalezli mne nedělá úplně nejlíp. Ten neblahý pocit má tendenci vzbudit výtku tam nahoře, proč člověk kráčí sám? Proč nenalézá přítele ducha, s kterým by se mohl podělit o své tápání? Taky se hned ozývá hlas svědomí, říkající, že mám všechno nejlepší požehnání k cestě. Další hlas říká, že nezasluhuju nic, kvůli svému sobectví. A srdce říká, že vše je pravda i nepravda. Že je to jenom malé Já, které naříká a kdybych věnovala víc pozornosti velkému Já, žádná z těchto malicherných myšlenek by nevznikla.

"Ano, máš pravdu Srdce mé, můj jediný drahý průvodce."