Když srdce pláče věčností

noří se do odvrácených světů nekonečna, vzniká a zaniká.. jedním pólem plesá lehkostí druhým se propadá do hlubin aby prošlo znovuzrozením. Kde tu se oba póly setkají, usmějou se na sebe a pak de znovu každá po své dráze. A zkoumá. Souběžně. Se slzou v jendom oku a úsměvem ve druhém. 

Jaká vzdálenost a blízkost zároveň nás dělí od Tebe.. Jak ohromující velikost a nicotnost v nás prosí o vysvobození. 

A pak se stáhnem do nezměrnosti srdce. A vzlétneme ke slunci. Plujeme prostorem, osvětlujeme svět. Světlo které rozpouští.. Odlehčuje a ničí. Až prosvítí skrze hmotu své malé galaxie do míst, kde přebývá všepohlcující hluboká temnota. 

Těžko říct zda to způsobil nekontrolovaný příval emocí sna poúplňkové noci. Lehkost, která mě zaplavila snad ani nebyla z tohoto světa. Snad to bylo Lithium, kterého jsem se nadýchala v lázních.. Kdo ví… Jako ve chvílích největší tíhy mě od ní odvrátí ponor k mému vnitřnímu slunci, stejně tento ponor působí i pro stavy neuchopitelné lehkosti. Nevím si už ani vybavit jak vypadá “normální” lidský stav vědomí. Možná je to právě stav odvrácení od tíhy i lehkosti, jakási vnitřní ztišenost. Nevím ani, jak ten stav udržet pod náporem přílivů vědomí okolitého světa a konfrontace s ním. Málo jsem ještě pochopila z onoho rébusu života. Každý den se vzbudím do nového vědomí, do vědomí, které má jaksi kontinuální paměť, ale nenacházím v něm sebe, své malé já, vědomí, ve kterém se rozplývám a těžko ztotožňuji s některou ze vzpomínek. Vědomí, které proniká vším, neumí se ale chytit pevnější substance v sobě. Nevím kdo jsem a čím jsem. Vědomím všeho snad, osamocenou kapkou v oceánu. Hruď mi praská pod náporem nevyslovitelného. Jsem i nejsem zároveň. A pak má člověk sestoupit a realizovat svět…Jak?