Když se černá Kálí stává bílou

… a v člověku se probouzí odlehčenost a čirost.. a pak, když rozpuštěn vyjde mezi lidi a procitne staré známe ego, pocit vlastní důležitosti.. tak hojivá to síla smyslu a života. Síla malinko jiná než kdysi a ještě nepevná.. chce se prodrat k životu. Síla, která hledá smysl v něčem co smysl nemá. Ve stvoření, které nemá příčinu ani žádnej smysl. Leda tak zahrát si vlastní hru tvoření a zániku. Zahlédla jsem dnes v nerozkvetlém tulipánu podstatu paralelních vesmírů. Líp by se to malovalo, než pokládalo do slov. Zahlédla jsem take blaženost požehnání bohyní iluzí Májou. A také něco nesmírného, co člověk odhaluje když závoj průsvitní. Do jakých výšek člověk nahlédnul dřív, do stejně velkých hloubek nahlíží za pár chvil.  Nenalézá pravdu však. Ve výškách ještě míň než v hloubkách. Hloubky jsou něčím opravdovější. Zřejmě sílou prožitku a boje (za výšky?). Chtěli bychom jenom v blaženství výšek prodlévat, v sebe klamající iluzi. Temnoty, které jsme vytvrořili s radostí hažeme na jiné.. Kdyby život měl mít ňákej smysl, tak by to mohla být opravdovost a ryzost. Obě kvality souvisí s prostupností a čirostí.. s dotekem ducha, který prostoupí hmotu. 

Černá Kálí způsobuje smrt.  Když se člověk dotkne meze smrti, když najednou je mrtvý a  kouká na živé, s lehkostí smrti vlastní, bez emocí, prostoupen klidem onoho světa, něco se změní a černá se stává bílou. Člověk stojí na hraně světů. Mizí hranice. Je vzdálený a předse mnohem blíž lidem. Prostupuje jimi, zná jejich srdce. Poznává, že nikdy nebyl odlišnej od nich. Jako kruh, který vidával jenom vlastní obvod a vše ostatní bylo mimo něj a najednou nevidí hranice svého kruhu a vše ostatní je jeho součásti. Duch, jenž objímá všechny vesmíry. Bod nehybnosti, kolem kterého víří vesmíry, jenž hledí na vznik i zánik. Sám se stává vznikem i zánikem. Kéž mě mí nebeští rádcové vedou skrz.