Život v nebytí aneb ví někdo jak to ve skutečnosti je?

Pod vlivem mého fyzického i psychického stavu posledních týdnů jsem měla dost času k rozjímání nad člověkem a k zamyšlení nad tím, co je život a co dělá život životem. Nemůžu se ubránit dojmu, že život a chuť do života je striktně podmíněn fyzickou silou a zdatností. Tam kde fyzická síla končí, končí také “oheň života”. Samozřejmě člověk disponuje ještě dalším zdrojem, a to je vůle. Ta, jak jsem poznala je taky závislá na ohni v těle. Když oheň téměř uhasne a ztratí se síla fyzická i psychická nastává velice zvláštní stav niterného ticha a klidu. Dech je mnohem jemnější, tělo téměř bez aktivity. Stav jako stvořený pro meditaci. Vlnění mysli a niterných pohnutek ustává a člověk se velice lehce noří do stavu tiché prázdnoty, která má blízko k nebytí. Stav nebytí je tudíž stavem ustání, řekla bych téměř veškerého psychického i fyzického dění. Nedá se říct, že by to mělo nějakou kvalitu, není to příjemné, ani nepříjemné. Když se ale člověk znovu uvědomí, cítí se příjemně. Shledala jsem, že je nanejvýš obtížné dostat se do podobného stavu za “normálních” okolností, tj. když je člověk při síle, hýří energii a je celý den aktivní. Myslím, že je to něco, o čem pojednávaj jógasůtry. Jak utišit “vrtění vědomí”. 

Již delší dobu se zabývám myšlenkou zda je či není existence našeho vědomí podmíněna fyzickým tělem, zda vědomí, kterého jsme si vědomi přetrvá, i když tělo pomine. Nemůžu se ubránit dojmu, že vědomí, kterého si jsme vědomi nepřetrvá a zaniká spolu s tělem. Záhadou mi stálé zůstává, co je to to, co přetrvá? Co je to ten nesmrtelnej paprsek v nás? Když se člověk noří do stavu nebytí, uvědomování ustává, není možné to popsat a zřejmě ani si být toho vědom. 

Zároveň kultivace tady toho stavu, ustávání pohybu fyzického i psychického, je jaksi v rozporu se životem. Člověk niterně spočívá v nehybnosti, nic ho netěší ani nermoutí, nemá žádné hnutí k jakékoliv akci, dělá jen nezbytně nutné. Nevím kde je hranice mezi tím, o co se jakože snažíme - dosažení nějakého obdobného stavu equilibra bez hnutí, a normálním životem. Přijde mi, že normální život je přesným opakem kýženého stavu rovnováhy. Očividně mám k osvícení ještě daleko. Ten stav o kterém ale všichni mluvíme, o který se snažíme, kvůli kterému na sobě tak pilně pracujeme mně ale nepřestává zajímat. Za poslední léta jsem ale zjistila, že to “opravdové” bytí nemá nic společného se žádnou představou, kterou jsem kdy o tom měla. Všechny se mi postupně rozpadli, a teď jsem jak nepopsanej papír, který vůbec neví a jenom kouká na ten zázrak zvaný život. Děje se sám sebou a my se buď k tvoření přidáváme anebo se snažíme z toku vystoupit na břeh anebo se alespoň povznést nad ten tok abychom získali lepší nadhled na opravdové dění v toku.

Poznal někdo jak to ve skutečnosti je?

 GJ